Tomáš Tajč

Rok anesteziologův...

21. 12. 2016 20:43:22
Advent a konec roku vůbec je časem bilancování. Co se nám povedlo, co ne...a jaké to vůbec všechno bylo? Jak vidí uplynulý rok prostý dělník české medicíny?

V předchorobí Vánoc a příchodu nového roku má neurvalá nátura tak nějak jihne. Obrním se proti stresu a, poučen z loňských chyb, se vyhýbám stresovým prostředím, jako jsou nákupní centra, ale i supermarkety. Dárky vymýšlím a nakupuji do konce listopadu, jídlo na svátky s předstihem o týden i za cenu toho, že kapra bude nutno na Štědrý den vytáhnout z mrazáku, z čehož by pan Pohlreich asi dostal psotník. Snažím se vybrat si co nejvíc volna, sedám se sklenkou vína, hodně kouřím a přemýšlím o uplynulém roce. Jako jindy byl rok 2016 hlavně o práci.


Potkal jsem neskutečné množství lidí, kteří si mě nebudou pamatovat, jednoduše proto, protože setkání s anesteziologem se většinou takzvaně zaspí. Ti lidé byli mými pacienty a ani já si většinu z nich nepamatuji, to proto, že jich bylo příliš mnoho a že u nich šlo všechno, zaplaťpánbu, poměrně hladce.


Ti, na které si naopak pamatuji, obvykle příliš životního štěstí neměli, mnohem méně bylo těch, kteří ho naopak měli, jak se říká, z pekla hodně. V životě lékaře se specializací na akutní stavy začíná kontakt s pacientem pokaždé podobně. Zvonící telefon, svítící červené světlo na zdi inspekčního pokoje, pípající pager v kapse. U našich pacientů to zas tak jednoduché není. Vydají se na silnici v nevhodnou dobu, mávají rukou nad tím, že je občas pobolívá na hrudníku, čekají dítě, přičemž se samo těhotenství zvrhne v boj o život, nebo se chod jejich mozku dostane do takové nerovnováhy, že postižený se rozhodne zničit sám sebe, nebo všechny okolo. Jindy jim prostě osud nepřeje a zoufalství zatemní mysl natolik, že výsledek je podobný předešlému. Mnohdy naši pacienti dlouho netuší nic a nemoc, která si u nich předtím dlouhodobě připravovala půdu pro svůj teatrální nástup, v určitou hodinu a minutu udeří.


Vybavuji si proto sám sebe, že jsem v uplynulém roce lezl pod vagón vlaku k něčemu, co zbylo z lidské bytosti. Dopravní nehodu, kde pro více zraněných vládl šílený chaos. Strach v očích rodičů, jejichž dvouleté dítě se neprobíralo z křečí. Zlý pohled schizofrenika, který měl ve vedlejší místnosti připravenou sekeru. Ale i každý detail z výjezdu, kdy jsme po téměř hodinové resuscitaci vrátili zpět do života pacientku s masivní plicní embolií.


O to více pozitivně vnímám kolegy, sestry, záchranáře a lékaře, se kterými jsem měl tu čest a říkám si, že ačkoliv ta práce úplně jednoduchá není, nese s sebou i zásadní pozitiva - profesní setkání s lidmi, se kterými bych se jinak nepotkal, a kteří mě utvrzují v tom, že na světě ještě není všechno úplně v nepořádku, že výběru povolání nemusím litovat a že patřím do "správné party."


Proto bych chtěl poděkovat svým kolegyním a kolegům jak z nemocnice, tak z terénu, za laskavost, nasazení a spolupráci. Nejvíce si cením toho, že pokud nás nervozita a stres dohnala až do pře, její nesmyslnost jsme si rychle uvědomili a negativní slova a emoce jsme společně rychle hodili za hlavu.


Rád bych si přál, abychom všichni měli to štěstí a v dalším roce zůstali zdraví, protože zdravý člověk má ty nejlepší předpoklady vyrovnat se i s jakoukoliv jinou nepřízní osudu. Lidské tělo je záhadná a složitá mašinka, kterou není jednoduché opravovat. Malá chyba stačí k tomu, aby se celý systém rozložil. A ani mladý a dosud "zdravý" člověk si nemůže být jist tím, že zítra nebude vše jinak.


Doufejme ale, že nebude, že dalších 365 dní bude takových, jak si přejeme.

Autor: Tomáš Tajč | karma: 23.36 | přečteno: 702 ×
Poslední články autora